Příběh, kterému bychom neuvěřili, kdybychom při tom nebyli

Tahle hudba vzešla z nečekaného setkání, okamžiku, který nevymyslíš, navázaného přátelství a splněného snu dvou mladých českých hudebníků, skladatelů a producentů — Martina Piro a Pavla Šmída — až po uši zamilovaných do africké hudby.

Několikrát navštívili Festival au desert a Festival-sur Le--Niger v Mali, cestou do Timbuktu stopovali lodě na řece Niger, přespávali v domech Ali Farka Tourého a Salifa Keity, poznali spoustu západoafrických hudebníků, ale říct jim tehdy, že chvíle, na kterou čekali, chvíle, kdy s nimi společně usednou s nástroji, přijde v roce 2018 na showcase festivalu a konferenci Czech Music Crossroads v Ostravě, asi by se vám vysmáli. Jenomže, jak dobře víme, o tom je život, a zvlášť ten muzikantský, stojící dost na okamžicích, kdy jiskra přejde v požár, který nelze uhasit.

Když se na předměstí Dakaru v domě senegalského zpěváka Cheikha Lô uprostřed oběda Zlata Holušová, ředitelka festivalu Colours of Ostrava, s Cheikhem dohodla, že přijede do Ostravy s kapelou koncertovat, nemohla tušit, že zároveň na Crossroads, kde patřil k vzácným hostům, budou také Martin s Pavlem. A že s sebou přivezou svou reggae verzi západoafrické milostné písně Jarabi. S Cheikhem se potkali u karavanu, vlastně mobilního nahrávacího studia Milana Cimfeho ze Sono Records, vyhlášeného studia, kde natáčel David Bowie, A. R. Rahman nebo tuarežská skupina Tamikrest, poslední léta spojeného také s masteringem alb labelu Glitterbeat Records. Povídání přešlo v jamování, kdy se Cheikh Lô bezprostředně, způsobem vyrážejícím dech, přidal zpěvem do právě puštěné Jah’rabi. Na otázku, co to natočit, se jen usmál a už do mikrofonu, hned na první pokus, až všichni přítomní zkoprněli, vystřihl snad ještě úžasnější verzi a výsledek s úsměvem uzavřel lakonicky: „C’est fini.“

Že se ani pro takového obra africké hudby nejednalo o běžný zážitek, se potvrdilo následující den, kdy ho účastníkům Crossroads během své přednášky uvedl jako příklad mocné síly hudby spojující lidi z rozdílných zemí, národností a hudebních kultur, zvlášť v tak nelehkých časech, jaké dnes zažíváme. Na besední scéně Colours of Ostrava Meltingpot pak Cheikh pokračoval: „Hudba je o setkání, o spojení a výměně myšlenek. Vždycky budeme potřebovat jeden druhého a lidi od hudby se musí neustále setkávat s ostatními. Člověk nemůže zůstat zavřený ve svém koutě a stranit se ostatních, protože všichni máme srdce. Jsme všichni spolu.”

Jestli do té chvíle existovala možnost uhasit v hlavách Martina a Pavla zažehnutý požár, načatý příběh písně Jah’rabi něco takového prakticky vyloučil. Pár dnů na to, na festivalu Folkové prázdniny v Náměšti nad Oslavou, hned po koncertu malijského Tria Da Kali, přemluvili zpěvačku Hawu ‘Kassé Mady’ Diabaté a hráče na bass ngoni Mamadou Kouyatého k nočnímu natáčení ve svém studiu Rustical Records. Skladbě Jah’rabi se tak dostalo dalšího fenomenálního hlasu a do finále nakonec později dospěla se senegalským hráčem na sabar Leopoldem Lô a Moustafou Kouyatém s ngoni.

Myšlenka na celé, kompletně autorské album přišla v říjnu, s první návštěvou veletrhu Womex v Las Palmas na Kanárských ostrovech. Odjeli tam získat feedback k singlu Jah’rabi, vrátili se plní ideálů a plánů. I když každý jinou cestou: zatímco Martin zamířil zpět do studia, Pavel nabral směr Senegal. Za novými přáteli: Cheikhem Lô a členy jeho kapely. Strávil s nimi tři týdny. V dodávce na cestách po festivalech i jejich domovech. Srdce se znovu otevřela dokořán. I o tom je další Pavlova skladba King Lô, ve které následně obohatil Pavlovo sólo německý kytarista Urs Wagner.

V Dakaru se Pavel seznámil se zpěvačkou Zeinou Ndong, zpívající ve skladbě Thiamness o rodinné pospolitosti, a nejen o ní: „Don’t put off what you can do today. Life isn’t as easy as we think. What is stopping you from taking care of your family? Be strong, support those who need you.”

Malijskou zpěvačku Bibby Ssamake našel Martin náhodou na Facebooku a poslal jí instrumentální skladbu KarKar, poctu oblíbenému Bouabacarovi Traorému, se kterým se potkali na Folkových prázdninách. Jenomže víte, co se říká, náhody neexistují, ani v emotivním napojení na dálku. Bibby ji klukům vrátila s protiválečným textem, podtrhujícím zamýšlenou humanistickou ideu alba: „Why do I fear war, broken arms, broken legs, the death of villages and countries destroyed? War is dread. Be tolerant. War is not the way.” Nový název RAW není nutné vysvětlovat.

Odvážným štěstí přeje, takže co mohli Martin s Pavlem ztratit, když v Praze oslovili hráče na djembé Thomase Guei z Pobřeží Slonoviny a do svého studia v Brně pozvali mistra balafonu Abdoulaye Dembelého z Burkiny Faso? Nic, to dá rozum, protože tak zapáleným mladíkům se neodmítá, a tak se album King ́N ́Doom nadechlo do ještě větší rytmické síly.